UKÁZKA č. 2

Strážce číslo jedna si přirozeně nepovšiml, že jeho telefon právě ztratil signál. Neměl na to ani myšlenky, protože upřeně sledoval krásnou dívku oděnou v džínovou minisukni a bílou polorozepnutou halenku, sedící u stolku kavárny, kterak na špičce levé nohy pohupuje lehounkým, otevřeným dřeváčkem s brožovou mašlí a dlouhý podpatek jejího střevíčku občas ťuknul o středovou tyč stolku, až to zvláštně cinklo. Dívala se přitom s lehkým úsměvem pod velkými černými brýlemi a snažila se jazykem ukořistit horu šlehačky na své kávě. Strážce číslo jedna věděl, že přesně tohle je jedna z oblíbených návnad bezpečnostních služeb v akci, proto se na dívku díval jako na potenciální zlo, členku jakékoliv jemu nepřátelské tajné organizace. Na její flirtování nezabral, ale reagoval na něco jako ... neuměl to hned zařadit ... něco jako vosí píchnutí do oblasti ledvin. Instinktivně se chytil za místo, kudy prošel bolestivý vpich nad pravou ledvinou. Vyhrnul si tričko a snažil se otočit hlavu tak dozadu, aby dohlédl na místo bodnutí. Nic nebylo vidět, tak se snažil prsty nahmatat bolestivé místo a případnou vznikající opuchlinu. Nebo uvidět co to způsobilo. Žádný hmyz nenahmatal. Po půl minutě začal vidět rozmazaně a ztrácel stabilitu. Horečně si protíral oči a sesunul se na nejbližší židli tak, že narazil do opěradla k němu opačně posazené židle u druhého stolku.

„Je vám něco?" zeptal se zraněného strážce číslo jedna neznámý muž v bílém tričku a pomalu, leč důrazně ho tlačil do vchodu nejbližšího domu. Strážce číslo jedna odevzdaně podlehl síle tohoto ochotného muže za sebou a ani se na něj nechtěl otočit. Pocit vláčnosti a únavy opanoval jeho tělo i mysl. Jakmile za nimi zaklaply dveře, muž v bílém tričku udeřil prudkou ranou strážce číslo jedna do zátylku, čímž ho dokonale uspal. Jeho telefon si strčil do kapsy a poté ze své vysílačky potvrdil splnění úkolu na mobil velitele zásahu.

Sledovaný ani jeho tři zbylí strážci si ničeho nevšimli a tak muž – cílový objekt - pokračoval ve své cestě do kanceláře v ulici Avenue Géneral Leclerc s výhledem na filmem proslulou stanicí četníků GENDARMERIE NATIONALE na dohled. Strážce číslo dvě, který ho viděl přicházet ke své straně nábřeží, vystoupil z vozu, upravil se tak, že vsunul dolní část trička do kalhot a projel si nagelované vlasy vlhkou dlaní na placato dozadu.

Strážce číslo dvě viděl, jak jím chráněný a zároveň agenty CIA sledovaný muž vchází z nábřeží za roh do ulice Henri Seillon. Přidal do kroku, aby pauzička, kdy svého chráněnce nevidí za rohem, byla co nejkratší. Stačilo lehce přidat v tempu a už byl opět na dohled. Strážce číslo dvě si z kapsy plátěných kalhot vyndal krabičku cigaret a na pár vteřin zastavil, aby si v klidu cigaretu zapálil. Když měl zapalovač těsně u cigarety, oslovil jej anglicky hovořící turista: „Pane, můžete mi poradit, kde je galerie Soleil?" Strážce zvednul oči z konce cigarety do obličeje tazatele a ten pohled se mu nechtěl líbit. Během zlomku vteřiny se mu v hlavě spustil nacvičený obranný mechanismus. Nejprve se podíval přes rameno tazatele, zda vidí na svého chráněnce, ale v tom ucítil v zádech vpich bolestivého žihadla. Plácl se dlaní přes to místo, jakoby chtěl zabít případný hmyzí útok a zároveň se ohlédl, zda za ním někdo nestojí. Ale vzduch byl čistý, pouze kolem něj procházel muž, který si cosi zasunoval do náprsní kapsy a rychlým krokem pokračoval dále. Ten mě přeci nepíchl, tohle bylo snad ševcovské šídlo. Strážce číslo dvě se znovu podíval přes stále na stejném místě stojícího turistu, jestli vidí na svůj cílový objekt, ale nemohl očima jasně zaměřit, na dálku se obraz mlžil. A zároveň slyšel nějak divně rozkouskovaně hlas turisty, který mu říkal, ať jej následuje do přijíždějícího vozu. Agenti CIA mu v autě odebrali telefon a jeden z nich tvrdou ranou do zátylku urychlil proces usínání.

Strážce číslo čtyři, vysoký štíhlý blonďák v nátělníku s výrazným tetováním několika japonských písmen na pravém rameni, se na lodi podíval směrem do ulice Henri Seillon, aby měl dohled a jistotu, že tam vchází jeho kolega za hlídaným mužem, ale nemohl ho spatřit. Jako profesionál nemohl ponechat nic náhodě. Pro jistotu seskočil z lodi na břeh a znovu se zadíval stejným směrem. Opět nic. Viděl jen odjíždějící dodávku květinářské firmy, ale svého kolegu nemohl zaměřit. Podle domluvené procedury mávl na jiného svého kolegu, strážce číslo tři, a rukou mu naznačil, že jde směrem za hlídaným mužem, což strážce číslo tři souhlasně odkývl.

Strážce číslo čtyři se rozběhl do ulice Henri Seillon, ale pořád nemohl uvidět ani jednoho ze svých dvou kolegů, které zde předpokládal, ani hlídaného muže, který již zřejmě zabočil do ulice generála Leclerca. Zavolám jim. Spojení však nešlo uskutečnit, telefon byl naprosto bez odezvy. Náhle vedle sebe uslyšel hlas, který říkal větu, jež měl sám na jazyku. Ten hlas ho předběhl o zlomek vteřiny: „Tomu řikám ztratit kontakt v nesprávnou chvíli.".

Hlídač číslo čtyři otočil hlavu za sebe, odkud hlas zazněl. Dvoumetrový třicátník s výrazným americkým přízvukem, kterému z pod rukávu světlemodrého trička bujila svalová hmota. Strážce číslo čtyři chtěl okamžitě zareagovat použitím úderem karate, ale v tu chvíli ucítil divné píchnutí ve spodní části zad. Pálivé, hluboké, velmi bolestivé píchnutí snad z tenké jehlice na pletení, která mu vjela zřejmě zatraceně hluboko. Když se podíval do tváře Američana, uviděl sarkastický úsměv někoho, kdo ví o kousek víc, než on sám. „Bolí to?" zeptal se Američan téměř mateřsky a strážce číslo čtyři ho chtěl kolenem nakopnout do rozkroku a poté do jeho prohnutého obřího těla seshora praštit vší sílou do zad, aby ho naprosto znehybnil na dlažbě, ale vlastní koleno se nechtělo vymrštit nahoru. Asi to nějak souviselo s tím, že Američanův obličej začal vidět ne úplně v jasných konturách. Za dalších pár vteřin už ležel na zadním sedadle černého terénního Lexusu RX a po nepřátelské ráně do zátylku usnul hlubokým spánkem.

Strážce číslo tři ladil uvnitř svého vozu hudební stanice, ale slyšel jen samé zprávy. Zvedl oči směrem k ulici Henri Seillon jestli už spatří vracejícího se kolegu, ale pořád nic. Už je tam nejmíň pět minut. Vyndal z kapsy svého bílého plátěného saka telefon a chtěl vytočit mobilní stanici strážce číslo čtyři, ale neměl signál. Promačkal celou klávesnici, ale pořád nic. Praštil telefonem v dlani do polstrování sedačky spolujezdce, aby si ulevil. V tu chvíli se ulekl, protože mu na sklo dveří na straně spolujezdce zaťukal muž s mapou v ruce. Stáhl tedy elektrické okénko a poslouchal, co muž bude říkat. Ten však jen civěl a jeho výraz připomínal úsměv dementního klauna. Střážce číslo tři chtěl zavřít okénko nazpět, jenže v ten moment zaklepal na dveře řidiče další prst, tak rychle otočil hlavu tím směrem.

... zbývající část kapitoly naleznete v knize VŠECHNY VAŠE ŽIVOTY

 

Přihlášení

Tato stránka používá cookies. Vice info